Mělký spánek režimu nouze

zvuková instalace, Etc. Galerie, Praha, 2017


Během spánku se v našem – zdánlivě nečinném – těle odehrává množství různých dějů. Nejprve se výrazně sníží aktivita neuronů v mozku, které za bdělého stavu vysílají a přijímají elektrické signály. Spící začne pravidelně oddychovat, zpomalí se mu tep a uvolní svalstvo. Pomalu se propadne do hlubokého spánku a následuje takzvaná REM fáze, během které se naopak mozková aktivita zase zvýší, oči zběsile běhají pod víčky, roste spotřeba kyslíku a do spánku začnou pronikat sny.
Tělesné svalstvo odpočívá, jak hodiny utíkají nocí, mozek však intenzivně pracuje. Zpracovává podněty ze dne, třídí vzpomínky a koprodukuje barvité sny. Spící člověk se zbavuje napětí dne, během kterého se od nás vyžaduje nonstop aktivita a nepřetržité připojení, dosažitelnost a flexibilita. Oproti tomu se noční odpočinek může zdát jako poslední fáze, ve které jsme zaručeně offline.
Kdybychom ale vzali do důsledků práci mozku s informacemi nabytými v době, kdy bděle operoval během každodenních online aktivit, vypadá to, že jednou nasáté podněty začnou ve spánku žít svým vlastním životem. Produkty této činnosti přesto zatím nejsou přímočaře využitelné v masovém měřítku, takže se dá hovořit o určité autonomní sféře, která se nedá jednoduše spočítat a vytěžit.
Umělkyně Julie Gryboś a Barbora Zentková při přípravě své výstavy naráží právě na takové otázky. Vychází přitom volně z knihy Jonathana Craryho 24/7: Late Capitalism and the Ends of Sleep (2013). Je spánek poslední autonomní činností člověka, která nepodléhá vnějšímu monitorování? Je to stále aktivita, kterou nelze lokalizovat, kontrolovat a uložit do databáze v podobě nekonečných řádků dat, které by se daly využít a proměnit třeba v zacílenou reklamu?
Instalace v pojetí autorek se drží především toho fyzického, co obklopuje kulturu spánku. Objevují se v ní fragmenty ložního nábytku. Do dřeva jsou ornamentálně vyryté sítě neuronů. Autorky s materiály nakládají jako se stavebními prvky a skládají je do konstelací, které spánek spíše skrze jednotlivé asociace sugerují, než aby jej přehodnocovaly skrze podrobnou kulturně-společenskou analýzu.
Práce s materiály příslušícími k určitému významově zatíženému místu či kontextu a jejich přenášení do prostoru galerie se v jejich tvorbě neobjevuje poprvé. Skloubení materiálové hry či malby se zvukem je u nich také charakteristickým rysem: v nastalé situaci zní prostorem galerie etc. tzv. binaurální zvukové vlny, z jejichž všech možných variant vybraly umělkyně ty, které navozují relaxaci a sebe-hypnózu.
Minimální prostředí, ve kterém vibruje monotónní hudba nás ani tak nenabádá k odpočinku, jako spíše k přemýšlení nad tím, co se dnes se spánkem stalo. Fragmentárnost instalace jako by odkazovala k pomalému rozkládání této zóny – k počátkům její nucené racionalizace a analýzy. Kromě samotného procesu spánku se tato aktivita stává také tématem společensko-politických diskuzí. Ty se odehrávají na bojišti ekonomického systému vyžadujícího naši neustávající aktivitu. Nespavost je ctnost. Kolektivní únava znakem pokroku.


Alžběta Bačíková a Anna Remešová


eng. The Shallow Sleep of Emergency Mode, sound installation, Etc. Gallery, Prague, 2017

During sleep, a lot of different activities happen in our seemingly inactive body. First of all, the activity of neurons in the brain, which send and receive electrical signals in the wakeful state, is greatly reduced. While asleep, one begins to respire regularly, slows his or hers pulse and the muscles become relaxed. The sleeper slowly falls into a deep sleep, followed by a so-called REM phase, during which the brain activity increases, the eyes move frantical-ly under the eyelids, oxygen consumption increases, and dreams begin to penetrate the sleep.
The body´s muscles rest, as the hours run through the night, but the brain works intensely. It processes the stimuli of the day, sorts memories and co-produces colorful dreams. The sleeping person is relieved of the tension of the day, during which nonstop activity and continuous connection, accessibil-ity and flexibility are required. Thus, a night’s rest might seem to be the last phase during which we are guaranteed to be offline.
But if we took into account the work of the brain with the information acquired during the day when it worked during everyday online activities, it seems that – once obtained – stimuli live their own lives during our sleep. Nevertheless, the products of this activity are not yet directly applicable on a mass scale, so it is possible to speak of a certain autonomous sphere that cannot be easily calculated and exploited.
Artists Julia Gryboś and Barbora Zentková are very much in touch with these questions while they prepare their exhibition. It is loosely based on a book by Jonathan Crary – 24/7: Late Capitalism and the Ends of Sleep (2013). Is sleep the last autonomous human activity not subjected to external monitor-ing? Is it still an activity that cannot be localized, supervised, and stored in a database in the form of endless rows of data that could be used and trans-formed into, say, a targeted advertisement?
However, the installation in the concept of authors is more about the physical that surrounds the culture of sleep. There are fragments of bedroom furnish-ings in it. There are ornamented neural networks engraved into the wood. Au-thors use materials as building elements and put them into constellations that evoke sleep through individual associations rather than re-evaluate it through a detailed cultural and social analysis.
Working with materials belonging to a particular semantically burdened place or context and their transfer to the gallery space does not appear for the first time in their work. The coherence of material game or painting with sound is also their characteristic feature. So-called binaural sound waves ring through the etc. gallery space; the artists choose the relaxing and self-hypnotic ones out of the possible variants.
The minimal environment in which the monotonous music vibrates does not inspire us to rest, but rather to think about what has happened with sleep to-day. The fragmentation of the installation seems to refer to the slow decom-position of this zone – to the beginnings of its forced rationalization and analy-sis. Besides the process of sleep itself, this activity also becomes the theme of sociopolitical discussions. These take place on the battlefield of the eco-nomic system requiring our continued activity. Insomnia is a virtue. Collective fatigue is a sign of progress.

Alžběta Bačíková and Anna Remešová