W-WORLD

instalace, HotDock Gallery, Bratislava, SK


Magický obraz vodní hladiny. Klidné a lesklé jako velké zrcadlo. Čeřící se a pod svým neklidným, těkajícím povrchem ukrývající neznámou hloubku. Vzdouvající se jako mohutná stěna, která se co chvíli zhroutí a rozdrtí vše, co jí stojí v cestě. Zamrzlé, bílé a chladné, pevné – ale na jak dlouho?

S obrazem hladiny jsme začínali, když jsme bavili o tom, co to dnes znamená toužit po hloubce, po možnosti alespoň do ní nahlédnout, když už ne se do ní vydat (a možná se v ní ztratit). Jsme lidé vzpřímení, lidé povrchu, lidé, kterým od malička říkají, že hledět je potřeba především kupředu, k tomu, co je na horizontu. Ale co když na horizontu nic není, nebo aspoň nic, za čím by se stálo za to vydat? Z Vodního světa zmizela souše, stále v něm ale zůstalo dost ropy, aby mohla přežívat logika modernity, kterou Peter Sloterdijk přirovnává k explozivnímu a stravujícímu procesu spalování fosilních paliv. Vpřed! Stále vpřed! I když by to vpřed bylo zároveň dolů, dolů po strmém svahu jednoho z ramen písmene W, s jehož pomocí ekonomové popisovali průběh finanční a následně i ekonomické krize. To W mělo být jen jedno. Ale je tak těžké uvěřit, že příběh zase skončí happy endem trvale udržitelného růstu. Takže další W. A ještě jedno… www… proudy a toky dat. Není nic přirozenějšího než co pár minut přejet prstem po lesklé ploše displeje. FOMO. Čo ak by práve on…

Takže jsme tady, v HotDocku, obklopeni ruinami plánovaného hospodářství a hemžením živnostníků v menších i větších autech. O kus dál se náměsíčné nakladače zakusují do hald uhlí. Heterochronie jak vyšitá. A do toho umění. Malby Dominika Hlinky. Valící se hmota barevných tahů. Tsunami vměstnané do obdélného rámu. Zvrásněná plocha plátna jako unavený hřbet tajícího ledovce, možná ukrytého za sněhem pokrytým horským svahem zachyceným na nejmenším plátně. Pozoruhodná nespojitost, která zneklidňuje jen do té doby, než si uvědomíme, že tři na první pohled tak odlišné obrazy reprezentují různé fáze jednoho dlouhého gesta, jehož autorkou je sama Gaia. Z horských svahů sestupujeme k břehu zelenkavé plochy pokryté několika plovoucími krami. Julia Gryboś s Barborou Zentkovou malovaly tam, kde bychom to nečekali, a skrze transparentní plátna nechávají naopak prosvítat rámy obrazů-objektů. Nutí nás do obrazu vstoupit, ne však s ním splynout. V jejich instalaci se nejvýrazněji odráží jedna z představ, od kterých jsme se před časem odráželi: šnorchlista, splývající na hladině s pohledem obráceným směrem k hlubině, do které ale sestupuje pouze ve smyslu nasměrovaného vektoru touhy. Napětí vycházející z rozporu mezi trajektoriemi či touhami těla a mysli je alespoň v mém čtení zásadní také pro video Martina Nytry instalované v poslední sekci galerie HotDock. Sled obrazů, který neuzavírá žádná jasná pointa, působí jako filmové vyprávění díky využití narativních sekvencí prokládající herní epizody počítačové hry Life Is Strange. I když jsou vytrženy ze svého „přirozeného prostředí“, nesou s sebou jednotlivé postavy stále ještě něco jako zbytkové vyprávění nebo spíše afektivní potenciál, který umožňuje divákovi empaticky napojit na příběh, i když zde ve skutečnosti žádný není. Je to jako večerní plavání v bazénu nasvíceném barevnými diodami s puštěnou nahrávkou šumícího moře. Že to není skutečné, ještě neznamená, že to necítím.

Jan Zálešák