Úder pěstí o zeď, co zní celý den

zvuková instalace, Cena Oskára Čepana, Stredoslovenská galéria v Banskej Bystrici, SK


Texty o tvorbě výtvarných umělců tradičně začínají specifikací média, v němž daný autor pracuje. Ačkoli v počátcích vzájemné spolupráce zkoumaly Julia Gryboś a Barbora Zentková především vlastnosti média malby a fotografie, poslední dobou je v jejich případě taková charakteristika čím dál méně relevantní. V práci této dvojice hraje roli spíše přetrvávající napětí, nejednoznačnost a pochyby ve vztahu k protikladům, jež nám umožňují základní orientaci ve světě. Forma – obsah, abstraktní – konkrétní, plocha – hloubka, skutečnost – reprezentace, text – kontext, pozadí – popředí, hmotné – nehmotné. V tvorbě Barbory a Julie přestávají být tyto opozice pevně vymezené. Začínají se chvět, oscilovat a překrývat se.

Je tedy logické, že autorky nyní za médium své tvorby považují především výstavu jako takovou. Vytváří celistvá prostředí, v nichž se obraz, zvuk, světlo a prostor slívají do jednoho celku, připraveného pohltit diváka. Ten ztrácí kontrolu nad vlastním vnímáním, neboť je mu odepřen odstup, stejně jako možnost vybrat si úhel pohledu. Nachází se uvnitř uměleckého díla, které ho však s určitou naléhavostí neustále upomíná na okolní, vnější realitu. Například na osud tkalcovských strojů, zastaralých technologií, budov i měst, tak jako je tomu v díle prezentovaném na této výstavě, v němž rezonuje ozvěna nedávno zničené brněnské textilky Vlněny.

Šestikanálové audio kombinující syntetický zvuk s tlumenou basovou linkou a nahrávkou trhání tkaných látek zcela naplňuje prostor. Je zneklidňující a velmi sugestivní: vibruje místností a jeho intenzita se mění v závislosti na pohybu diváka, kterému nedává jinou možnost než vnímat instalaci celým tělem. Do hry navíc vstupuje abstraktní kompozice z částí starého linolea různých barev na podlaze, která v rámci tvorby autorek představuje vyústění jejich odmítnutí malby jako pouhého výřezu (virtuální) reality. Uvažují zde nad možnostmi obrazu jako elementu specifického prostředí, s nímž divák vstupuje do velmi těsného fyzického kontaktu.

Na první pohled je však zřejmé, že linoleum, přivezené právě z bývalé textilní fabriky, hodně zažilo. Prostorová instalace Julie Gryboś a Barbory Zentkové má zcela prozaický základ v problematice opuštěných industriálních budov a megalomanských developerských projektů, jež určují podobu našich měst. Autorky vyjadřují svůj kritický postoj prostřednictvím materiálu prodchnutým pamětí místa a událostí: jejich práce není jasně čitelným komentářem, ale svébytnou situací, v níž se hranice mezi formou a obsahem rozpouští a kterou divák vnímá nikoli pouze racionálně, ale skrze intenzivní senzorický zážitek.

Klára Peloušková