Chvíle

Galerie Off/Format, Brno



Když se v jedné z úvodních pasáží Hesseho Stepní vlk s obezřetnou plachostí a neskrývaným opovržením pohybuje ulicí města, odhaluje čtenáři starou zeď, kterou si oblíbil proto, že na ní zkrátka vůbec nic není. Nejde ani o sentiment kvalitní zedničiny, co už se nevidí, ani o estetickou hru zanesených spár mezi věkovitými balvany. Prázdná zeď tvoří kontrapunkt ke svému okolí, poskytuje úlevný azyl před mumrajem reklam, vizuálních výkřiků a trendy lákadel. Jeho obdiv k ploše, která nenese žádné znaky k rychlému čtení, je útěkem i kritickým programem.

Redukce prvků na obrazové ploše, typická pro minimalismus a jdoucí až k monochromnímu vyjádření, vybízí diváka k jinému čtení obrazu, chybí vyprávění zkušeností, které máme navázané na jakýkoli konkrétní předmět. Tradice minimalismu a abstraktní malby obecně vytvářejí samozřejmě souvislosti a tedy znaky, které lze opět vyprávět, stejně jako i sérii monochromů, přesto je prostor takového vyprávění bezesporu stále otevřenější (jinou věcí je otevřenost diváka) a minimálně v první fázi postaven více na smyslovosti než na spojování významů. Chybí znaky pro rychlé čtení, nezbývá než se chvíli zdržet.

Časová osa pozorování má v případě Stepního vlka tři proměnlivé plány. Během chvíle se sledovaná plocha propadá hloubkou historického vědomí pozorovatele a v plánu nejsilnějším se stává přímo projekčním plátnem podvědomí, fantastickým spektáklem následně ovlivňujícím hrdinovo chování.

Instalace autorské dvojice Zentková-Gryboś je výrazně zaměřena na diváka. Ten vstupuje mezi dvě stěny totožných rozměrů, přičemž jednu tvoří statická kompozice monochromních maleb, druhou videoprojekce. Čtení malířského obrazu je tu konfrontováno se sledováním videa. Jenže i projekce je jen časovaným sledem statických obrazů, jejich animací. Měnící se hloubku ostrosti ve stále stejném záběru je možno číst jako metaforu; zaostření divákovi nepřináší podstatné sdělení, proces ostření ano. Ze zdánlivého kontrastu, polarity dvou protilehlých stěn, se stává spíše symbióza, přičemž pohyblivý obraz, vnímaný tradičně jako film, u něhož čekáme, „jak to dopadne“, poskytuje další motiv k setrvání v instalaci. V názvu akcentovaná „chvíle“ je tak důrazem na podmínku komunikace s obrazy. Umělkyně se snaží vytvořit podmínky, za nichž by měl šanci vzniknout silný individuální prožitek, nikoli jen na základě intelektuální analýzy použitých prostředků a forem, ale ze spolupůsobení forem samotných. Konceptuální strategie díla, které je po obsahové stránce především „ilustrovanou“ metodou čtení obrazů a komentářem ke způsobům vnímání malby vůbec, tak, možná paradoxně, slouží k vytvoření smyslového emotivního zážitku. Součástí této strategie je vícesmyslovost, kterou do třetice naplňuje audio. Smyčka se příhodně utahuje a rozšiřující se zornice vidí jinak. Hudební plocha s terapeutickým potenciálem „zasáhnout člověka na hlubších rovinách“, minimalistické kompozice brněnského dua Sajtban. Totéž potřetí?

„Vše podstatné se prostě děje ve vakuu uzavřené plochy, bez sebemenší škvíry, kudy by proudil vzduch z vnějšího světa,“ píše Michal Pěchouček o minimalistických malbách Jaromíra Novotného, v nichž Barbora s Julií nalézají jistou spřízněnost. Ale u nich samotných taková citace platit nemůže. Nikoli tendenční, ale prožitou intermedialitou, sympatickým rozhořčením, jímž se vyvazují z poznaných spekulativních a kategorizujících smyček teorie k prostějšímu: funguje to, smyslovým zážitkem rozšiřujícím vnímané vztahy, nemohou být jejich práce odříznutím od vnějšího světa, jsou jinou cestou noření se do něj. Vybavuje se mi moment ve vaně. Ležím ponořený, hladina je klidná. Ale povrch vlastního „skutečného“ těla, které je mým očím ze všech objektů nejblíž, vidím ze všeho nejméně, téměř ho nerozeznávám, protože hladina zrcadlí nejostřeji to, co je nade mnou, a když se ponořím, ze všeho nejvíc registruju ušima deformované zvuky zapnuté televize někde v domě o patro níž, hluboko pode mnou. Možná že tohle, nebo něco takového se vám může ve Chvíli stát.

Petr Kovář