Prašivá banda a hlasitý song

Galerie Měsíc ve dne, České Budějovice


Barbora Zentková a Julia Gryboś: S bandou tvarů, tvorů a patvorů
Rozhovor Jiřího Ptáčka s Barborou Zentkovou a Julií Gryboś k výstavě Prašivá banda a hlasitý song v Galerii Měsíc ve dne v Českých Budějovicích.

Tvrdíte, že se ve své práci zabýváte vztahem hudby k obrazu. To je poměrně obecné a lze si pod tím představit až příliš mnoho. Mohly byste být konkrétnější a zmínit specifika tohoto vztahu?
Důvod, proč se zabýváme vztahem hudby a obrazu, je poměrně prostý. Zhruba před dvěma lety, kdy se rodila naše společná diplomová práce, jsme si uvědomily, že bychom se chtěly pokusit pracovat také s hudbou. Nejen proto, že nás hudba baví (ostatně jako téměř kohokoliv), ale také z toho důvodu, že pozorujeme mnoho společných rysů mezi výtvarným uměním a hudbou. Divákovi bychom naší tvorbou chtěly zprostředkovat nejen konkrétní informace, ale v ideálním případě také jistý zážitek. A domníváme se, že spojení hudby s obrazem je jedním z prostředků, jak zmíněného zážitku dosáhnout. U výše zmíněné diplomové práce s názvem Horečka černé vodyjsme pracovaly s principy současné neopsychedelické kytarové scény, jejíž základní rysy jsme je pokusily aplikovat na vizuální složku instalace. Využitím minimálních prostředků, jejich repeticí, dosáhnout specifické nostalgické atmosféry raných sedmdesátých let. Tato hudební tendence byla v tehdejší době revoltou a reagovala na aktuální společenskou situaci. Dnes lze pozorovat návrat této vlny, akorát je jen stěží možné definovat konkrétní faktory, na které tato hudba reaguje. Zůstává ale snaha o oproštění se od reality a nostalgický pohled do minulosti.

V jednom z dopisů Barbora zmínila, že sice průběžně kreslíte, ale považujete to za vedlejší aktivitu, kterou se neprezentujete. Proto také Barbora ve stejném e-mailu podotkla, že výstava Prašivá banda a hlasitý song, na které je sto společně vytvořených kreseb, vybočuje z vaší dosavadní práce. Kvůli utřiďování idejí a zkoumání formálních řešení si kresbu tradičně volí spousta výtvarných umělců. Přesto mi nedá nezeptat se, jaký status má ve vaší práci, a jak to, že se najednou může stát předmětem vystavování?
V případě výstavy Prašivá banda a hlasitý song je kresba dominantní složkou z toho důvodu, že jsme měly potřebu vybočit z naší dosavadní výstavní linie, tedy z média malby či videa, se kterými často pracujeme. Zkrátka nás lákal jakýsi experiment, povýšit to, co vzniká sice kontinuálně, ale končí v šuplíku, na leitmotiv výstavy. Taky nás k tomuto rozhodnutí přiměla letošní dramaturgická koncepce galerie, která se zaměřuje na práci s textem, znakem či symbolem, který je v našem pojetí při práci s kresbou více obsažen.

Jakou příčinu a úlohu má usazení textu mezi kresby? Jak jste k jeho znění došly?
I když se jedná o jakési vybočení, hudební složku jsme tentokrát ponechaly v jiné podobě. Hudba zde reálně nezaznívá, přítomen je pouze text jedné ze skladeb kapelyBarbo Pond, který determinuje charakter výsledné instalace. Dvě vzájemně se prolínající složky, obraz a text, udávají rytmus, ale melodii, výslednou skladbu, si tvoří každý sám.

Kresby vznikaly společným výtvarným dialogem. Dovedete si představit, že takto kreslíte s někým jiným? Jak důležité je vaše dlouhodobé pracovní sepětí a jaké pozadí pro kreslířský dialog ustavuje?
To, že spolu tvoříme je dáno podobným pohledem na umění všeobecně, také společným smyslem pro humor a obyčejnou lidskou sympatií. Kreslit s někým jiným by dozajista šlo, akorát by ten proces zřejmě nebyl natolik přirozený a nenucený.

Vaše předcházející výstava Uprostřed hluku vlastní kroky slyšet v Domě umění města Brna sestávala z jakési jednoduché scény s téměřo monochromními obrazy, zpod jejichž temných svrchních nátěrů místy prosvítaly vrstvy odlišných barev. Z viditelných reproduktorů, které jsem spolu s obrazy a černým kobercem na podlaze vnímal jako jeden komplex, zněla skladba, v níž toho nebylo moc, ale přesto působila emotivně, zejména, když člověku došlo, že jí zde nemásamu o sobě, bez vizuálních vjemů z obrazů. Měl jsem pocit, že se obě složky podporují, že hudba „nahřívá“ zrakové vjemy a obráceně. Bylo mi také příjemné, že v galerii výtvarného umění nepůsobí výtvarná složka nadřazeně. Uvědomil jsem si, že ta černá stěna přede mnou obsáhne celý můj pohled jako jednotná plocha, která je je ale nenápadně dělená na tři kusy, což evokovalo přítomnost tří obrazů. Šlo vám o to vyvolat v návštěvníkovi něco takového? Nebo jsem přehlídl něco důležitého?
Je to, jak píšeš. Našim cílem bylo vytvořit svébytný, rovnocenný celek, se vzájemně se doplňujícími a podporujícími složkami. Spíše než objekt nebo instalaci jsme chtěly jsme vytvořit spíše prostředí, ve kterém sice není přítomna konkrétní narace, ale charakter jednotlivých komponentů udává výslednou emoci.

Jak vznikl název výstavy v Galerii Měsíc ve dne?
Název odkazuje přímo k tomu, s čím se divák v galerii potká. S bandou tvarů, tvorů a patvorů, prašivou jelikož je kreslena suchým pastelem a hlasitým songem, který si divák mentálně přehraje sám.