AC/BC

Galerie Jelení, Praha


  Začátkem listopadu jsme se s Barborou a Julií sešli, aby mi představily svůj záměr pro Jelení. Daly mi perspektivní kresbu umožňující nahlédnout do obou místností galerie zároveň. Dívám se na ni a snažím se vžít do pocitu diváka, který se z chodby chystá vstoupit do galerie. Vidí modrý koberec a slyší zvuk. V místnosti už nějací lidi jsou a bezděky se staví tak, aby mohli být se zvukem (mezi ostatními) na chvíli sami. Ještě než vejde, vybaví se mu instalace Floriana Heckera Formulation, kterou viděl v září v Hamburger Bahnhof, a způsob, jakým si tam lidé hledali místo v prostoru; jakým hledali bod, ke kterému upnou zrak, a zatím se v očích ostatních sami měnili na obrazy.

Zkouším si lidi odmyslet. Obě místnosti jsou nyní prázdné, z pravé do levé (z první do druhé) proniká zvuk. Nahrávka vyplňuje prostor galerie podobně, jako vyplňovaly rytmické údery bubnu prostor opuštěné tovární haly, v němž vznikal zvukový záznam. Zvuk nahrávky ale neutichá, obě místnosti jsou jej plné. Je jako hladina neviditelné vody, která se vedla nad modrou plochu koberce. V líných, dlouhých vlnách naráží hladina zvuku na plochu pláten, která visí v místnosti vlevo, i když se nikdo nedívá. Na rozdíl od zvuku bubnu, který už v tovární hale dávno utichl, zůstává barva na plátně položená právě tak, jak ji tam Barbora s Julií nanesly. Jedna vrstva barvy na druhé se rozprostírá od okraje k okraji. Barevné lazury vyplňují plochu obrazu, ale neopouští ji, jsou svázány rámy a ty jsou spojeny do bloku jako kameny v neproniknutelné zdi.

Snažím se představit si sám sebe, jak stojím před tímto obrazem-stěnou-hladinou. Snažím se upnout mysl k prostoru galerie, který je odsud nějakých dvě sta kilometrů, a dosadit do něj obraz, který nevidím, a zvuk, který neslyším, zatímco na monitoru na bílém „listě“ se rozlévají písmena, řádek za řádkem. Koukám na ten řádek s rozléváním písmen a vidím, jak mě zombiemetafory obklopují s hrozivým mručením podobně jako (ne)mrtví z Bílých hor krále Aragorna. Něco mi říká, že je nejvyšší čas zvednout hlavu nad hladinu a nadechnout se…

Jan Zálešák

Hudba: Filip Johánek